Výzkum marsu: ode zdi ke zdi
Výzkum marsu: ode zdi ke zdi
Už od sedmnáctého století zaměřují astronomové své stále dokonalejší dalekohledy k Marsu. První mapu planety pořídil Holanďan Christian Huyges už v roce 1659. Obrovskou vlnu zájmu však vzbudil koncem minulého století Giovanni Schiparelli, když jako první pozoroval takzvané marťanské kanály. Několik následujících generací vědců bylo pevně přesvědčeno, že jsou umělého původu. Záhy se vynořily barvité pověsti tajemných marťanech.
Posedlost marťany zchladila až sonda Mariner v roce 1964. Na tehdy ještě černobílých snímcích byly sice kanály jasně zřetelné, ovšem nikoli jako dílo vyspělé techniky, nýbrž přírodních jevů. Ani Mariner 9, který se na nějaký čas stal dokonce marťanskou oběžnicí, nenašel po Marťanech ani stopu. Zato vyfotil fascinující záběry hlubokých kaňonů, obrovských sopek a ledových polí. Ty však na veřejné mínění působily spíše skličujícím dojmem: Marťané jsou iluze a my jsme zase ve vesmíru sami. Zájem o mars upadal.
V srpnu minulého roku vybuchla další vědecká bomba Made in Mars. Zasloužil se o no malý kámen nalezený na Antarktidě. Nebylo pochyb, že před mnoha milióny let po obrovském výbuchu, o jehož příčině se vědci dohadují, vyvržen právě z Marsu. Výzkumníci NATO v něm s pomocí nejsilnějších mikroskopů našli cosi, co připomínalo zkamenělé brouky! Plus látky, které dokáží produkovat jen živé organismy...
A najednou bylo všechno úplně jinak. NASA dostala od americké vlády bohatý přísun financí určených právě na výzkum Marsu. Veřejnost, podle níž by se mělo mnohem více peněz věnovat na problémy ryze pozemské, rázem změnila názor. Důvod je podle sociologů jasný: naděje na existenci Marťanů ožívá! Dokonce i někteří odborníci nevylučují, že pokud se život neuchoval na povrchu rudé planety, může se skrývat v podzemí.